NÁVRAT.

Již kola zaskřípla a vůz natřený žlutě po městském dláždění zahrčel od nádraží v letní den, budovy kdy dřímou nepohnutě a v střechy taškové kdy žhavé slunce praží.

Tu vedle pensista sňal zvolna svoje brýle čelo si stíraje, a z ústavu dvě slečny (že mlčím, mrzutě jen hlavu k zemi chýle,) hned také sklopily zrak zářný, nebezpečný.

A pošta hrčela, již vyjeli jsme z města, císařskou silnici teď zahlédl zrak snivý, ve sloupu prachovém před námi mizí cesta, jen zeleň řepniště zřím, pocuchané slívy.

Kol nudné brčení mně pouze splývá v uchu a jinak hrobové je skorem ticho všade, vlaštovky mihají se ve vyhřátém vzduchu, jak okno otevru, prach na šat se mi klade.

A trysk se uvolnil, zmizely prachu sloupy, les vidím v daleku, jak modravý se mihá a vidím vesnice a slečinek zrak skoupý, dosavad sklopený se nyní plaše zdvihá.

Mě kouzlo oválo, jež vane také z chrámů, nad námi šuměla teď větví stinná clona, já obraz krajiny jsem vyňal z duše rámu a doznal s povzdechem: „Ach, ona je to! ona!“

Domácí krajina před zrakem mým se táhne, ach, nivy daleké, ach, lada, lesy, luka, ó, k srdci chladnému to kouzlo přece sáhne, to srdce lhostejné mi v ňadrech skorem puká.

Dnes ve mně ozvalo se, vždycky klidné prve, tak divně, tajemně, div nelíbal jsem zemi, snad náhle zavířil v něm zbytek žhavé krve, – – tak příliš vzrušeni, jak dříve, mluví němí!...