Nás poranilo něco – před lety, dávno tomu,
hmyz nějaký nás jistě uštípnul jedovatý,
však my se nesvěřili nikomu, pranikomu,
a nyní dál se šíří ten starý neduh klatý.
A smutek ustavičný nás nyní obestírá,
do prsou nenávisť on nám vsadil ku všem lidem,
čas minulý ty staré nám rány otevírá
a prchavým je hojí – spíš hojiti chce – klidem.
Nadarmo! Nevěř ani, smích náš že smíchem pravým,
ni slzám nevěř, nevěř těm slzám křečovitým,
náš smutek už je tichým – rozlitým vínem vpitým.
Pár vyrudlých skvrn ještě čpí rouchem smutku tmavým,
tu naši nemoc léčí čas – lékař neobratný –,
hrob nezahrabal zcela on prchavý a chvatný.