Ty večery dnes oživly tak ve mně,
u stolku v Praze – kdy noc se už plouhá
do zmlklých ulic – jak jsem sedal němě,
a se stěny kyv hodin zpíval zdlouha.
Ty večery, kdy někdo dole hrával
arii známou a ten kvapík rychlý,
kdy kouzlem svým mě smutek obetkával,
a ulice – jak vymřely by – ztichly.
Kdy zavoněl čaj na mém chudém stole –
v tu arii, jež naříkala dole,
třesk dveří vryl se, trepek šelest plaše
po chodbě přelét, zanik’, zmizel zase,
– kdy chvíle jsou, kdy nic už nehýbá se,
jen srdce tluče, tluče srdce naše!...