K nám v „dvojku“ sluhové na táčky večer chodí
a mluví, povídá se různých příhod řad,
tu Josef vypráví, jak v Terstu prchl z lodi
a jednu komtessu jak mohl milovat!
Pan soused (žloutnoucí a pobledlé má tváře)
doutník si zapálí a sluhům taky dá,
již v osm odešla visita sekundáře
a lékař pražádný nás nyní nehlídá.
Já mohu poslouchat a snivý jsem a měkký
a zvláštní nálada zavane duší mou,
svých lásek minulých když Josef líčí vděky,
ty řeči zachvějí mou hrudí vášnivou!
A kouzlem tajemným ta jeho řeč mě jímá
(ač všecko prostinké a všecko všední jen)
zvlášť slovem jediným, to slovem: Zima! Zima!
jsem v srdce hlubinách až v kořen otřesen...
Hned k zdi se obracím a v zraku klidném, čistém
já dojat poznávám, že slza zablýskla...
Tak je též v kostelích, kde při akkordu jistém,
když hrajou varhany, tak teskně řinčí skla!...