Ó, ještě paprsky sálá to teplými,
v klasy se opírá záblesky žhavými,
ale už přece jen tiše a tlumeně
ve sny mi zavála vůně mdlá jeseně.
Přicházet cítím ji v hrudi své hluboce!
Nadarmo na slunci dozrává ovoce,
melouny žloutnou a slívy už černají,
– stíny mi do duše potají stékají.
Předtuch těch bolest’ už v sobě snad nezlomím:
bude to zachvívat celým mým vědomím,
nadarmo říkám: „vždyť žití to poledne!“
onen stín zřím-li vždy, kam jen zrak pohlédne.
V odvetu dosud ač mávám svým kladivem,
předtucha chytá mě v zachvění tesklivém,
nejlepší síly tou slabostí utrácím,
nejdu v před, zdá se mi, že se už navracím...