Mrzne tak tiše... Chvílemi bleskne
bělavá hvězda oblohou –
zvolna jdu sněhem, který se leskne,
chrupe mi měkce pod nohou.
Po všem tom, po všem, čeho jsem žádal,
kráčím teď znaven, zemdlený –
na květy snů mých první sníh padal,
touhy jsou v hrudi pohřbeny.
Mrzne tak tiše, tiše – tak tiše – –
přede mnou země v rubáši,
chvílemi zase padá sníh – s výše,
vítr jej v pláně roznáší...
Myslil jsem: Štěstí! Přijde, když počká
si na ně člověk v touhách svých – – –
Mrtvo a pusto! Chvílemi vločka
políbí zase zmrzlý sníh!
Myslil jsem: Štěstí! Trochu té krve
ovšem je nutno vycedit – –
Nepřišlo v lásce žádné, ni prvé,
nedal ho ani jiný cit.
Bylo-li motýl – marně jsem chytal,
bylo-li záblesk – záhy zhas’ –
marně, ach, marně už jsem je vítal
na prahu duše – prchlo zas!
Mrzne tak tiše – všade sníh leží –
větvemi vítr zachvívá,
v koleje čerstvé ztichounka sněží,
zvonků zvuk v dáli doznívá...
Marně to nyní v noci té zimní
v hrudi mé bolet začíná –
zapomeň, srdce, zdřímni si, zdřímni,
mrtev už, kdo jen vzpomíná!