Má moucho malá, vyzáblá a suchá,
dnes v deštivý den, déšť kdy voní hojný
ze zahrad venku, které právě cuchá
z Alp severních teď vítr nepokojný –
já znechucený psáti paraboly
tvé tílko jenom zticha pozoruji –
jak nemocný vím pouze, kde to bolí,
a jako mrzout nic už nemiluji.
Dny počítám jen v této blbé poušti,
stesk po minulém i tu neopouští
mé myšlénky, v mou přítomnosť se vtírá.
Sám dobře znaje celou bídu svoji,
jak zajatci jsem po ztraceném boji,
jimž vítěz i nůž na chléb odebírá.