Na stromech listí žloutne, vítr zpívá
mi do oken, žal mluví z holých stromů,
už hoří lampy, šeří se a stmívá,
když po šesté jdu z kanceláře domů.
V mých kamnech praská oheň, tichá radosť,
když sednu k nim, vždy k srdci mému sáhne,
za hory někam zmizelá má mladosť
tu zlehýnka mým sněním zase táhne.
I je mi, jak bych s pasáky byl v poli
u jejich ohňů ztracen v mlze bílé,
jak přede mnou by úhor tměl se holý.
Pečených brambor, hlavu v dlaně chýle,
já cítím vůni táhnout jizbou svojí –
i ohlížím se, kdo to za mnou stojí...