Den zavírá zas unavené oči,
a večer už se do mé jizby chví,
ta chvíle snění, samoty už vkročí
v mých myšlének a snů mých tajemství.
Ku stolku sedám, pokoj osamělý
mě vlídným tichem zase přivítal.
Den už jsem prožil – práce den to celý –
jenž nevrle mé snění odmítal.
A nyní mohu odpoutati orly
svých myšlének a uvolnit svůj cit; –
to sladké, co mi v ňadrech nyní horlí,
pro krásu horlí, – pro to péro vzít’ – –
Sám nerušen, sám porozuměv sobě,
sám, věčně sám, když minul celý den,
já oddychuji jako po porobě
v den prvý, kdy je otrok svoboden.
Bez knuty tvojí, živote, můj vládče,
bez knuty tvé, jež dolehá v mé sny –
V tom, co jest mé, mě opusť nyní, spáče,
přej hašiš můj a sen můj nejasný...