Můj Poretto, je zase večer vlahý,
noc kape sem už zvolna polohlasá,
krev oblévá hor osněžených tahy,
tma zardousila obraz Soprasasa.
Jen vodu, vodu železitou z Rabbi
nemocen piju, obživnuvší s květy,
dnes melancholický a dosud ještě slabý
hřích pášu vůní prvé cigarety.
Můj Poretto, my vrátíme se přece
v zem’ na severu, bude nám jak ptákům,
jimž uvolnil se žalář jejich klece.
Tam uslzeným zjevíme se zrakům,
u kamen lehneš, v pokoji mém tichém,
mé malé ženy oživeném smíchem...