Ó, snílku z předměstí, kde zahrady teď kvetou,
a kde jen rozvlní vzduch čistý vždy tvůj dým,
když dolů k večeru v sad vyjdeš s cigaretou,
jak tvoji samotu ti nyní závidím!
A dcera domácích tam v zahradu se mihne,
ta hlasem příjemným o město rozpráví,
ó, zřím ji před sebou, má zrak, jímž srdce jihne,
má rudý živůtek a klobouk žlutavý...
Já vidím Avriho, jenž k vašim nohoum sedá,
od panen šedivých on rád k vám zavítá,
zřím v duchu, podvečer jak tvoje kráska bledá,
když se už setmělo, ruměncem polita.
A osud prokletý mně, věřte, nedá spáti,
já toužím po lásce, znám lásku jako vy,
však štěstí uprchlo a snad se nenavrátí
již nikdy, nikdy již! v klid ňader hrobový!
Já budu živořit zde dále, snílek bledý,
a všecek chorobný a v duši cítit žal!
Až srdce zachvěje se v ňadrech naposledy,
já zhasnu bez lásky té, již jsem miloval...