Snad aby čmeláci květ žlutých pampelišek
v tom lese hlubokém pro svoji pastvu měli,
kus louky zelené (jsou v trávě stopy lišek
a srnců) před lety tu nejspíš zapomněli.
A sotva žencova tam někdy zbloudí kosa,
spíš zajíc vychází tam, noc když kráčí tichá!
Zde slabě zamžena jsou jitra. Ranní rosa
na květech jetele snad ani neosýchá,
neb jemnou vlhkostí je všecko tady syto,
a žluté bařiny jsou pod tou loukou dole!
Zde ani nedaří se nízké lesní žito,
neb louku neplodnou by vysušili v pole.
A z rána kráčím-li vždy v zeleň této louky,
kol hustých ostružin a po jehličí suchém,
zřím s krovky lesklými ve trávě lézti brouky
a vážky hubené se kmitat vlažným vzduchem.
Zvlášť večer překrásný tam bývá! Vůni dýše
trav měkký koberec, když noc jde v temno hvozdů.
Kéž někdy poslední Noc padne v můj zpěv tiše,
tak jako klesává tam ve hvízdání drozdů! – –