Večerním tichem ve vůni sen
kráčel jsem z koupelny domů,
na rudém nebi zhasínal den,
lehký van větru rozkýval trávy,
chladivá rosa už blýskala na nich,
časem kdes chřástal ozval se jen,
a pták už utichnul ve větvích stromů,
mlha se trousila po nízkých stráních.
Komáři kmitli nad hlavou mou
ve vzduchu vyhřátém, suchém.
Viděl jsem, paprsky v řece jak vrou,
cítil, jak úvoz rozjetý voní.
Krůpěje na travách leskly se v jase,
večer šel zvolna s mlhou a tmou,
klokot se roztřásl vlhnoucím vzduchem,
slavíka poznal jsem po vroucím hlase.
V prsou byl mír, a v duši byl klid,
a já byl volný jak ptáci,
v nitro jsem chytil západu svit,
bylo v něm přítmí, rozlité přítmí,
jako bys v jizbu proud sluneční vpustil
zeleným sklem... to zvláštní byl cit...
někdy tak z duše mé hořkosť se ztrácí,
kdos v ní jde zticha, jak travou bys šustil...