Po žhavém dnu dnes usínala zem’,
ve světlou zeleň moruší a fíků
noc zlehka vešla, v tichu tesklivém
do zahrad lehla v stínu čilimníků.
Hvězd světlo vzplálo, nebe ztemnělé
jak špendlíky jím bylo propícháno –
ó, osvěžení jakés veselé
vzduch rozjasnilo, vůní promícháno...
A na ni, bílou, vzpomněl jsem si náhle,
vzpomínka na ni v duši se mi vrací
z dnů parna, nudy a z dnů trávy zprahlé.
Já viděl jsem ji kdesi v restauraci
s báječnou nožkou, nekonečně malou,
se spodničkou spod sukní povyvstalou.