Při šermu se to stalo, že dále sjela zbraň,
do masa zaryla se, krev pobarvila skráň,
vystříkla teplá k zemi – tu strh’ jsem šavli svou,
však v sobě ucítil jsem zas vášeň prokletou.
Ne vztek, ne záští, ale barbarskou pouze chuť
zbraň napřáhnouti znova a zabořit ji v hruď,
prokleté vášně v sobě utišit vzteklý hlad,
zřít toho, kdo stál hrdě, jak slabý k zemi pad’.
O do dalekých stepí v severních nocí zjev
na jatky dám se vésti, já viděti chci krev,
což lidskost – k smíchu, k smíchu! – Já viděti chci krev.
Pro nic a za nic bít se – a padnout třeba tam,
ne z rekovnosti – pouze že krev lze zříti tam,
Lidskosti! Tobě v posměch, neb dosavad jsi klam!