Já jsem v hory zašel, v ticho šedých skal,
svojí vůní horský les mě ovíval.
Slunce z korun sosen neproniklo hloub,
potok bublal vedle, jak jsem v cestu stoup’.
Daleko byl svět,
prachu plný svět,
nudy plný svět! – –
Stlumené jen větví měkké šepoty
rozvívaly vůni horské samoty.
A já cítil její měkký, chvějný dech,
bylo mi jak dětem v jejich dětských snech.
Ztrácel jsem se sobě ztrativ světa vzruch,
kolem mně jen voněl prudce horský vzduch.
Daleko byl svět,
prachu plný svět!
Vzdálen všeho tady – a tam nikdy zpět! – – –