Na teplém výsluní – to ticho v dáli, v blízku! –
je letní odpůldne a žhavé pocely
teď slunce vysýlá, na dvoře v žlutém písku
zobáky do země se slípky popelí.
Šedivý výměnkář ven stoličku si nese
a dýmku zapále – víc už ho neblaží –
dívá se po dvoře, však Vořech nepohne se,
jenž dříme natažen na slunném zápraží.
Jsou všickni na poli a výměnkář jen tu je,
jsou vnuci ve škole, sám tedy zůstal dnes,
ni přítel nepřišel, jenž vždycky vypravuje
o zemích dalekých, neb v Uhrách sloužil kdes.
A líné slepice jen natahují krky,
jdou husy po dvoře a zvolna kachny teď,
jež časem kejhají a ztrácejíce brky
si k louži zasednou tam pod zahradní zeď.
V klid slepic lenivých se pranic nezachvělo,
po písku rozléval se dále slunce lesk,
jen šedý výměnkář, jenž podepřel si čelo,
po něčem ztraceném v své duši cítil stesk.
Na dvůr se zahleděl, jejž co den klidně vídá,
kde vždycky hovoří s ním jeho milý host,
a jemu poprvé dnes připadlo, že hlídá
cos v ňadrech lhostejných, – že je to Minulost...