U lesů paseky se v doubraviny táhnou,
kam včera zabloudil jsem na procházce mdlý,
na slunci ospalém kol holá lada práhnou
a v černých kalužích se stonky zrcadlí.
Svit slunce plápolá a mouchy bzučí líně,
jde hajný do lesů a z dýmky jeho dým
se mihne ve vzduchu, jde, rukou zrak si stíně
a kolem rozhlíží se okem zemdleným.
Křik z dálky slyšeti a zas to zvolna ztichá
a v dálce umírá a blízkých lesů stín
lehá si na cestu a mech mdlou vůni dýchá,
sem časem veverky zabloudí z doubravin.
A klid ten v pasekách, klid, jenž spí v celé kráse
pochmurné jeseně, tak dojal duši tvou,
že nyní vykřiknout, že musíš, tobě zdá se
a chtěl bys vyznati zde lásku bláznivou!...