Zas po noci smutné, jež dlouhá
se modrala v korunách stromů,
již záclonou světelná prouha
se vplazila v ložnici mou,
a špačků křik se staré hruše
se zachvíval prochladlým vzduchem,
sen bělavý vyšel z mé duše,
sen plachý, jak z jara sny jsou.
Tu okna jsem otevřel zticha
a lokal jsem ranní vzduch svěží.
Jak voněla rozmoklá lícha!
Jak voněl ten kvetoucí strom!
A tonul jsem v přílivu záře,
jež zlatila střechy a štíty,
vzduch svěží mi zulíbal tváře,
už skřivan pěl ve vzduchu tom!
A viděl jsem opět se rousat
dav pasaček ve vlhké trávě,
hus kejháním, žvatláním housat
zas oživnul prostranný dvůr,
a na větru chladném, jenž čelo
mi ovíval měkce a plaše,
se na dvoře prádlo zas chvělo
a kývalo s bělavých šňůr.
A vozy tak vesele jely,
tak vesele práskaly biče,
a střechy a štíty se rděly,
jež poléval sluneční svit,
pump vrzání slyšel jsem zase,
už slepice křičely venku,
a v oknech mých, tonoucích v jase,
tlum holubů bílých se kmit’.
Tu zvláštní cit vyrůstal ve mně,
cit podivný, dětinský, měkký,
a duší mou zatřásl jemně,
když po střechách rozlil se nach.
Mě bolí, že po onom jitru
den teprve přijde, a večer
že mdloba už bude jen v nitru,
a květy snů pokryje prach!