A s vlídným úsměvem v kraj kráčí Vesna mladá,
teď okna otevřte, když procitla již zem,
skly oken čistěných mně záře v líce padá,
proud vzduchu zdravější ať vniká ke mně sem!
Jde s vlídným úsměvem, jde zeleň rozlívajíc,
luk v šedý koberec svůj tichý slaví vjezd,
do mlází zelených, kde teď se páří zajíc
za jitra šerého při svitu bledých hvězd.
Dnů lepších, zářících natáhla delší přízi,
však stromy kvetoucí již vzaly její dar,
– jich těla rozřízni, co krvácí z nich mízy,
již slyšet kukačky ve vlhku jarních par...
A v těle chorobném má mužnosť vstává ze sna
a pohyb odvěký zas tělem chvěje mým.
Já leže přemítám, jak ňadra teď jsou těsna
procitlé mužnosti a srdcím tlukoucím! – –