Jak lodi jsem, jež z dávna k břehu
po bouřích zase přistály,
v své duši cítím sladkou něhu
a pocit jakýs nestálý.
Svou prchavostí spíjeje se,
na chvíli v něčem utkvívám,
než plachta k cestě rozedme se,
svou pevninou se zabývám.
Však i když napjata jsou lana,
a loď je k břehům přivázána,
dál s vlnami loď chce se rvát.
Když příliv o ni vlny tříští,
ta loď se chvěje v přístavišti,
jak bouř by chtěla, ač smí stát...