Je zářijové slunce mdlé,
jež z mračen časem prodere se.
Na větru chvějivě se třese
žloutnoucí listí povadlé.
A ptáci už se vydávají
na cestu k jihu přes moře,
slepice teskně krákorají
v chladnoucím písku na dvoře.
Už vlaštovky teď teplo hnizd
pod krovy opět opustily!
Jak divně stromy šelestily,
když chladný vítr v listí hvizd’! –
I stesklo se mi, stesklo zase,
sám nevím, po kom pojednou,
teď podzim když sem ubírá se,
teď luka když zas sešednou.
Jakobych letěl s ptáky zpátky,
přes moře v dálku, v slunný jih,
přes cesty, lesy, křižovatky,
přes bílé mlhy zmoklých lích.
Tam někam, teď kde réva zraje,
mok rudý palčivé sny tká,
z vesnické krčmy v ticho hraje
veselá hudba italská.
Zřím ramen oblých blesk se točit,
a žhavých očí lesk zřím plát,
kdy nevíš, začnout kde, jak počít,
v šelestu sukní kam se dát –
Adiže může zpívat dále
v svém řečišti svůj horský zpěv.
Je víno dnes a hudba v sále
a v žilách rozžhavená krev...