I myslel jsem si, jak to bývá,
že pro mne ještě teskní snad,
když otevřeným oknem dívá
se v letní noci vlhký chlad.
A z dálky drožky hrčící
když doléhají temně k ní,
a když jde naší ulicí,
že chvěje se a rozteskní.
Můj Bože, ona stloustla však,
a slzy nezamží jí zrak,
jí směšny jsou mé elegie.
Ó, v duchu zřím ji zlomenou
liliji bílou s migrénou,
jež karlovarskou vodu pije...