Vlažnější už větry vály,
a sníh mizel s městských střech,
pomalu už rozkvétaly
hyacinthy na oknech,
ku konci se únor chýlil,
citrónové světlo vylil
března prvý počátek
do ulic, v nichž zjevila se
v toaletách jarních zase
řada nových děvčátek.
Náhle mě to obejmulo,
z prudka mě to políbilo,
jaro ulicemi dulo,
zas to všecko kolem bylo
jako dávno před léty,
všecko se to rozjasnilo,
pučelo to se květy;
v hlavu mi to zajásalo,
v nitru mi to pučelo,
srdce co kdys rozdrásalo,
ztichlo teď a mlčelo,
jara záchvěv náhlý, přímý,
tryskal ve mně nadšeně,
myšlénkami táhla mými
vůně prvé zeleně,
na studnu jsem vzpomněl v dáli
v koutě sadu našeho – –
v čas, kdy vlahé větry vály,
hyacinthy rozkvétaly
za března kdys slunného – –
zalét jsem tam vzpomínkami,
vzpomněl jsem, tam za horami –
– pohlížeje do dálky –
unavený poutník bludný,
že u naší staré studny
kvetou už zas fialky...