Z Lublaně v lednu rychlíkem
– mám zraky mdlé a tupé –
s hořícím, planoucím doutníkem
odjíždím, zahalen v coupé.
Kouřil jsem líně doutník svůj,
v duši jsem obraz chytal
z myšlének, které se táhly v sluj
a z té se rýsoval špitál!
Signály slyším venku znít,
už přejeli jsme hory,
a teď se začíná zvolna tmít,
coupém svit rozlil se sporý.
Perrony! Světla! Dýmu čmoud!
Zastávka! V stromech to zalká!
Dvéře se otevrou! Vzduchu proud!
V bílý plášť schovaná dálka!...
A já bych třeba věčně jel
přes hory, temno lesů!
Nyní bych zapomnít na vše chtěl,
i na bouř, v hrudi již nesu.
A chtěl bych zmizet všem, ach, všem,
letem tu dálku měře!
Zavrou se za mnou však s rachotem
již záhy špitální dvéře!
Pak zahrčela drožka tmou
blíže k těm vážným věžím!
– Ztratil jsem všecko, i naděj svou,
– deváté číslo – já ležím...