Dnes v říjnu, kdy už listí padá
na zarosenou mroucí zem,
ty, jež mě měla’s kdysi ráda,
dnes v říjnu vstala’s v snění mém.
A šaty měla’s bílé zcela
tak oděna jak andělé,
jak na mne jsi se zahleděla,
tvé oči plály vesele.
Já na tvé dlouhé prsty bílé,
jsem jediný vtisk’ polibek,
když v moje okno zasmušilé
se záblesk slunce se střech smek’.
Proč zmizela’s, a proč mě jala
zas marná touha po tobě? –
V mém snění jsi se usmívala, –
jak pomněnky květ na hrobě...