Až přijde jeptiška a řekne tichým hlasem
ruku si kladouc na čelo:
„Ve dvojce na dvoře ten s rozcuchaným vlasem,
– deváté číslo umřelo!“
a starý úředník to do rubriky vpíše
pod moje jméno v knihu svou,
a přijdou sluhové a v trepkách, jak jsou, tiše
devítku z jizby vynesou –
A telegrafem domů dostane se zpráva,
v níž o mé cestě poslední
se našim zvěstuje, a jak se vždycky stává,
v dvě rakve mě zde zabední,
po dráze do Vídně – smím-li tu naděj chovat –
až bude konec, po boji,
a dále přes Vídeň mě budou expedovat,
doma mně pohřeb vystrojí:
V mou postel položen pak bude jiný chorý,
jak já v ni přišel tenkráte,
a dále soumraky se budou sklánět v hory
a já – já, číslo deváté, –
spát budu nerušen, – lépe než v ní jsem spával,
ve hrobce naší kamenné – –
Jen sluha, kterému jsem doutníky vždy dával,
snad přece, přece vzpomene!...