Dým z baráků a z bílých statků
jak had se krouží soumrakem,
a barvy plachetek a šátků
zas pestří se ti před zrakem.
Jdeš mlhou, jež se skorem lepí
na ruce, ústa, oči tvé,
a z pole, kde sázeli řepy,
mhou ozvaly se koroptve.
Kdos mluví v mlze. Čvachtá bláto,
mhou černají se postavy,
teď zaslechnul jsi: „Už jdou, táto!“
Ztich’ vítr, s ním hlas třaslavý.
Však z lesa ze vzdálených strání
mhou zaletěl až k tobě křik,
zpěv, nový zpěv a hulákání
a vřískavý zvuk harmonik.
Mhu prostříklo pár žlutých bodů
ze zapálených doutníků,
že vracejí se od odvodu,
jsi vyrozuměl ze křiku.
Jdou kolem tebe. Bláto stříká,
dav matek řadu zavírá.
Jen jedna čeká a ta vzlyká,
zrak v šedou mlhu upírá.