Vzal jsem ji zlehýnka, bělounkou, křehkou,
v Sardagni k tanečku vzal jsem ji, vzal,
při hudbě vesnické jako pták lehkou,
šatečky bílé jí roztancoval.
Pěkně se uklonil, jako to bývá
v hospůdce v Sardagni na vrchu tam,
kde se to při víně nejlépe zpívá,
– vzal jsem jí hubičku, – byl jsem s ní sám.
Večer byl mlhavý. Domů jsem šel,
za mnou se nápěv dál soumrakem chvěl,
duši mi zachvátil podivný žel –
Bylo mi, jak bych jí něco měl říc’,
lítosť jsem cítil, že vyšla mi vstříc,
že jsem jí líbal a neuzřím víc...