Tak daleko za mnou leží již
ty školácké cesty v zimní čas,
když na smrčí padla sněhu tíž
a v červáncích ranních měsíc has’.
Mně pod nohou chrupal lesklý sníh
a vítr mne bodal do tváří,
já v sypkých se brouzdal závějích
a čekal, až den se rozzáří.
A modravý obrys dálných hor
se rudými barvil plameny,
kam dohlédnout moh’ jsem za obzor,
vše drahými plálo kameny.
A život můj ležel přede mnou,
jak zavátý větrem bílý lán,
kde osud řeč šeptal tajemnou,
list žití byl ještě nepopsán...
To mrazivé jitro vidím dnes
tak před sebou živě planout zas,
mne zahnaly bouře v Dantův les,
však nesvítá nikde lásky jas!