Na okna kavárny jsou lambrequiny dány,
však průvan mrazivý se rámy dere přec,
nad suknem billardů zas nové krouží vrány
a pozdrav uctivý teď s krejčím dává švec.
Můj holič milovat už přestal na ulici,
a v chodbě setmělé se z lásky vyznává,
po šesté z večera tam čechrá dívce kštici,
a ve tmě svědčí jim ta tichá zábava.
Jen trosky života, jenž bujně rozkvet’ v letě,
teď vítr ledový do všech stran rozptýlí,
co rádo mělo nás, už zmizelo ve světě,
tak jako rozlétnou se pestří motýli...
A ve mně pessimist zas probudil se starý,
já dělám pořádek ve knihách života,
jen vína starého když naberu si páry,
mně z dávných časů lesk se v očích mihotá!