Ty domy zbořené jak ranou hlubou zejí,
ve věčný ulic hřmot svůj chladný šíří klid!
V nich trámy zbylé vždy dělníci uklízejí,
a v prknech, reklama jež umí oživit,
o dávno zašlých dnech už klidně mohou snít!
Jen stěny nehybné, jichž barva otřískána,
zde trčí do vzduchu. Jen kulissy a v nich
klam smutný viděti, když hra jest odehrána,
a herce bezděčné už zapomnění sníh
ve chvatu zasypává do hřbitova lích.
Zde byly arkýře. Tu jizby plné tepla
a výše bídy chlad. Kdo projde, vzpomenuv
těch, kdo tu pomřeli, jichž zrak už jiskrou neplá,
kdo kouzlo chápe teď těch snivých večerův,
jež přítmí pouštěly do zlatých dětských snův?
Co zde je prožito, je v nic už zahrabáno,
jak někdy v hřbitově, když bývá přeplněn,
zas jdou ho překopat a v Přítomnosti ráno
prach dávnoletý padá ze dřevěných stěn,
prach rodů vymřelých, jenž byl tu usazen...