Do polyfonu duše mojí
vrz úsměv, bílá paní má,
bych v akkordech pěl dominantních,
čím srdce mé se rozplývá.
Věz, citům mým co stále schází,
je čárný mok, jenž dar je hvězd,
ten superfosfát mozku věštců
pod jménem piva známý jest.
Zřím zadumán po semaforu,
jenž řídí vlaky života,
kde křičí nápis „restaurace“,
kde ledvin kyne lopota.
Však s dutou kapsou marně hledám,
kde k příteli bych nalíp’ se,
ač koulím zrakem po chodníku,
jak ještěr v apokalypse!
Jsem v koncích vladaříčkování
a smutně střihám ušima,
že pumpnul bych v tak těžké chvíli
i Mošnu, věř mi, paní má!