Po dlouhých letech prudké opojení
mně náhle stouplo s krví do hlavy,
já cítil v srdci sladké zamrazení,
když zrak se dotknul tvojí postavy.
Jak svěží jarní vzduch by vál mně v tváře,
já dýchal zase volně, z hluboka,
a v duši mé se zrcadlila záře,
jež napadala tobě do oka.
A věřím znova, věřím ve vzkříšení,
jen ruce tvé je mohou přinésti,
ač víc než popel srdce moje není,
kde chudý květ jen může rozkvésti.
A kdybys mně jen osvítila dráhu,
jíž ku předu se žití kolotá,
já věčnosti se v tobě dotknul práhu
a to mně stačí po čas života!