Stříbrné břízy na kraji lesa
mízou se na jaře plní,
v zátopě světla zelené lány
polibky větru se vlní.
Ve starých barvách všecko tu jásá,
stejná zní z dubiny píseň,
proč jenom v srdci, v neklidném srdci
dávná se probouzí tíseň...
To víno mládí právo má svoje,
opojně zašumí hlavou,
v životě jednou, žel jenom jednou
cestou nás provede smavou!
Jako bys měla, milenko moje,
leknínem vykvésti z tůně,
jak by mne měla po letech opít
vlasů tvých hedvábných vůně...
Nikdo však nejde! Vzpomínka bledá,
mládí jak víno jsme pili,
průvodcem je mi šumícím hájem,
v dálce je přízrak tvůj bílý...