Vždy večer, když už ztichnou lada,
a vlak se žene po hrázi,
z mých rukou kniha, péro padá,
má duše v dál jej provází.
To k Praze vždycky letí zlaté,
ba letí – není míchaný –
kam sny mé plakat chodíváte,
kam zrak můj bloudí ztrhaný.
A dumám, jak hřmí noční plání,
jak dýmá kolem lesů, měst,
a nad ním tichou nebes bání
zář klidná plane zlatých hvězd.
Pak v tunel kterak zmizí černý
a v hlučné vjede nádraží,
kde expresů dav čeká věrný,
jenž kufry v Prahu rozváží.
Ó kdybych mohl v onu chvíli,
jež pobouří vždy nervy mé,
na vlak ten skočit, pryč jenž pílí,
zde člověk žití prodříme!
V to sladké město, plné jasu,
kde lehce bol se setřese,
kde gigrlat lze poznat krásu,
a dívky ryzí secesse!
Tam láska večer zkvetá svěží,
a mnohá dívčí kyne líc,
co tady venku každý leží
a pes jen vyje na měsíc!