A večer zase nad zahradou
jak před lety, se rozšuměl,
já slyšel, jak se tiše kradou
čís kroky v sad, jenž oněměl...
A vzpomínal jsem při tom maně
na zlatohlávku kdysi svou,
jež měla zcela malé dlaně,
a v pasu růži zatknutou.
Má láska přešla, dým jen pouhý
v mé duši zůstal zesládlý,
jak po tanci, když kalné šmouhy
se v sále zamží zrcadly!
Teď chodí sem náš pasák s Káčou,
jsou láskou také bohatí,
o muzikách až k stropu skáčou
a facky hned si oplatí!