Já opustil na vždy Prahy šumný ruch
a v malé jsem přišel město z povinnosti,
už hrobovým tichům zvykl si můj sluch,
dům ponurý teď mne samotáře hostí.
A z okna se dívám v dálku do kraje,
kde podzim už mrazem slední květy kosí,
kde v žloutnoucím listí víno uzraje,
a znavené v slunci zhřívají se vosy.
Teď rovinou tichou z lesů vyjel vlak,
a bělavý proužek dýmu mizí v dáli,
ó, nerad ho ztrácí s obzoru můj zrak,
když těžké se mlhy chudým krajem valí.
A pomalu přece ukolébán v klid
těch barbarů dobrých dlouhým hynu steskem,
já v mravenčí kupě zvolna musím mřít,
jenž proklán jsem chtěl být jedním, čistým bleskem!