Chladný déšť podzimní v ulici šumí,
po oknech slzavě splývá,
chodců krok na vlhké dlažbě se tlumí,
domácích slečna jen zpívá.
Tramway už s prázdnými dojíždí vozy,
z nádraží v noc hučí vlaky,
duše má, ticha jež v jizbě se hrozí,
do dálky zalétá s mraky.
Možná, že někdo tam myslí si na mě,
jako já nemůže spáti,
doufá, že Amora laskavé rámě
minulost sladkou zas vrátí,
že jména vyrytá do kmenu břízy
šeptati budeme sladce, –
žel, tato naděje ze srdce mizí,
nejsem svých osudů vládce!
Proto si retourku beru pro duši,
není zde o lásku nouze,
z třetího poschodí šička to tuší,
pro ni že žiju teď pouze!