Pane hrabě, na tokání
nepojedem spolu víc’,
hodina když táhne ranní
vrškem starých borovic!
Ó ty jízdy tichým lesem
v matné záři lucerny!
Před námi prch’ zajíc děsem
v houštiny stín důvěrný.
Pak jsme přešli mokrou nohou
cesty, strouhy, průseky,
kde se černal pod oblohou
obrys boudy daleký.
V kožichu jsme si tu sedli,
z dýmek jiskry pršely,
tetřívci si hlučně vedli,
snad si lezli do zelí...
Potom prásknul tichem výstřel,
tetřívků houf přelét’ dál,
závoj mlh vše vlídně přistřel,
co pan hrabě chyboval.
Mně však přešla po tokání
zelená krev každý v oud,
jak za Petřín den se sklání,
na lov musím vyšlápnout.