Zas chodníky v záři a korso se plní,
já na tramway skočím ve spěchu,
proud lidstva se přede mnou široký vlní,
jenž vyšel si ze svých pelechů.
Já šunku si vezu a mazance z domu
a duši jak víno zmlazenou,
v ní vonící touhu všech kvetoucích stromů,
jež v dálce jsem nechal za sebou.
A mineme kavárny, výklady, krámy,
ó divně to dojme člověka,
mně v letu teď kynuli tři, čtyři známí,
jsem naladěn trochu do měkka.
Však nohy mé plaší se, jakoby rtutí
vzduch plnil je pražský, opojný,
ó idylly, s bohem, zas osud mě nutí
hned s kvartýrskou dát se do vojny.