Sobotní večery na dvoře umeteném,
já cítím sváteční váš klid sem v duši vát,
zde v městě, šíleně kde v před se všichni ženem
sil v krajním napětí, nás požitků štve hlad.
Ó ticho kouzelné, jen chvílí přerývané
písknutím holoubat pod střechou dřevěnou!
Mír práce skončené tak sladce v duši kane,
když mraky osudu se v dálky přeženou...
U kolny zamlklé, kde seno voní, stanu,
kol stájí vlhnoucích jdu, z komor přivřených,
kde vlasy děvčata si rozčesala k ránu,
v hovoru tlumeném se ozve ženský smích.
Kdes ještě s nákladem vůz kolébá se z polí,
a zvonů akkordy se vzduchem ladí již...
Klid! Volá každý z nich, jsou přichystány stoly,
nadějí červánky, hle, hoří v noční tiš...