Sedím zas u svého stolu,
v dumu zabrán tajemnou,
lampy zírám do plápolu,
Praha hučí pode mnou...
Dole chodí po ulici
policajti v hovoru,
ale duše moje snící
letí k vám teď do dvoru,
kde jsme se kdys procházeli,
mrzli v tichém nadšení,
šlapali po petrželi,
tetě tvojí k zděšení!
Tam na lávku opuštěnou
z mračen svítí měsíc dnes,
rozkvetlé se lípy klenou
nad boudou, kde býval pes.
V divokém tam víně skrytý
v hlubokém snu spí váš dům,
zatím, co mnou bouří city,
jak se stává vyhnancům.
Po špičkách jdu do pokoje
za měsíčním paprskem,
ať tě hlídá teta tvoje,
odejdu s tvým polibkem!