Tak přece se musíme rozejít,
v mé srdce se pomalu vrátí klid,
ty partii najdeš si jinou,
však v domě mém láska je vzácný host,
mým údělem šedá je budoucnost,
až zoufalství mého dny minou!
Snad zpěněná krev má se utiší,
až přejde čas krise mé nejvyšší,
ó přečkal jsem noci už dusné!
Až v obzoru blesky se vpijí v zem,
ty drahým se staneš mně obrazem,
a palčivá bolest má usne!
Já milovat chtěl tebe bez trestu,
neb srdce mé pláště má z asbestu,
až jedna vše rozbila rána,
ty řekla’s mně na pohled nevinně,
bych přišel k Vám odpůldne k svačině,
a já odjel moudře hned z rána!