Bílými křídly mávají z výše,
z daleka slyšet jejich křik,
pozdravy nesou ze vzdušné říše,
sraženi v jeden pevný šik.
Podjarní večer sklání se k zemi,
touha se chvěje v poupatech,
západ už hýří barvami všemi,
v zemi se ozval temný vzdech...
Od moře, které tříští se v skály,
v příboji vln a bílých pěn,
jak by už smělé Naděje vály,
tušením vzduch je naplněn...
V plachty je chytám bloudící lodi,
které se říká život můj,
v bažinách mělkých loď má se brodí,
ostřeji, jarní vichře, duj!