Půlnoční větry bijí zas
s přívaly deště do oken,
vzpomínek dávných mrtvý hlas
jak by se lámal větrů v sten...
Jako by celá minulost
hnala se ke mně naposled,
okny se díval bledý host,
jehož už na vždy umlk’ ret,
jak by mně líčil mládí sen,
sluneční volal z hrobu svit,
z pohárů lásky, dané v plen,
v hodinách pozdních přišel pít...
Na vždycky s bohem! Jiný kraj
svítá dnes na mém obzoru,
z něho má rozkvést nový ráj,
celý les bílých praporů!
Hnízdo mé láskou vystláno,
milenka sladká čeká již,
čelo jí bude zlíbáno,
noci až závoj klesne níž...