V ten večer, jenž jarem byl oteplen již,
já nábřežím pomalu šel,
nad hladinou řeky, jež splývala v tiš,
hluk vzdálených povozů mřel...
A lavice lidmi se plnily zas
a stromy už hnaly na list,
to puků byl prvních a nadějí čas,
kdy zřetelně v srdcích lze číst.
Já cítil ten povel, jímž zjihnula zem,
jenž překročí hradby a zdi,
a v duši jak nanovo zrozený jsem,
mně jitro se života rdí!
Je rozbita pochybnost, umlká smích,
i vzdory mé zanikly teď,
ó myšlenko, do dálky na perutích
pro ztracenou lásku mi leť!
Jen bozi, ať někdo mne nechytí zas,
o zábradlí opřen že jsem,
ať ochránce takové vezme si ďas,
já topit se nepřišel sem!