Po dlouhé době trubky hlas
mě probouzel ze spaní.
Chlad jitřní mými údy třás’,
mně kávu nesla paní.
Tu v srdci mém, kde hrobu klid,
zkad výhost dal jsem ženě,
žal starý začal hlodat, rýt
a já zřel roztouženě
jak v mlhách známou postavu,
tož lásku svoji starou,
do manželského přístavu
jež plnou pluje parou.
Ji také zlákal trubek hlas,
a vatou cpaná lýtka,
mě podváděla dlouhý čas,
až praskla lásky nitka.
Já nepřátelství položil
jsem navždy mezi námi,
mně líto jen, že kdysi žil
jsem pro úsměv té dámy!
Tak ona chladná koketa,
jež zhubila mou duši,
mnou slavně byla prokleta,
ač sotva kletby tuší!
Zas trubky víří po městě,
žen počne obležení,
dej každý s bohem nevěstě,
jež má na kauci jmění.