V mou duši zemdlenou ty záříš, anděl čistý,
ó dívko, přes kterou dvé přešlo století,
s úsměvem lahodným mne vítáš mezi listy,
jež tichou idyllou vždy budou šuměti.
Čtu, suchý kronikář jak odbyl tebe zkrátka:
víc neznal povědět, než to, že uvadlas’,
když teprv začala tě báje poutat sladká,
jež zve se životem, – jak nedozrálý klas.
A vidím postavu tvou dívčí často v snění,
tvých vlasů hebkých proud se vlní po šíji,
jak v slunci planoucím se v ryzí zlato mění,
ty sama poupě jsi, jež v květ se rozvíjí.
A kráčím s tebou v sad, kde stará jabloň kyne,
a v pole, do lesů, kde večer zněl tvůj zpěv,
než navždy odešla jsi v kraje nehostinné,
než kamenný skryl hrob tvé mladé krásy zjev.
Že špína všednosti se nedotkla tě, věřím,
tys vážnou matronou být nikdy neměla,
když láska blížila se srdce tvého k dveřím,
ty májovou tu zvěst vyslechla’s nesmělá!
Ty snítko uvadlá, jež nerozkveteš znova,
já tebe miluji víc nežli pramatku
těch kobylkářů všech, jež sídlo tvé dnes chová,
jimž „nezanechala’s krom jména památku“.