V zahradu předměstskou večer už pad’,
pozdní kde rozkvetly růže,
čelo mé hořící ovanul chlad,
v plášť jsem se zahalil úže.
Vedle za vysokou zahradní zdí
zmatené slyšet je hlasy,
plachá tam dívčina jistě se rdí,
smělý hoch líbá jí vlasy.
Poslední dny léta ku lásce zvou,
slunce se počíná nížit,
šťasten, kdo s kořistí shledal se svou,
mládí se musí teď vyžít...
V dálce se rýsuje bělavý zjev,
ve stromech ukrytý zpola,
do ticha vpíjí se vášnivý zpěv...
Tak jenom k lásce se volá!...